Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tak trochu se nudit...

Občas si připadám jako brouk Kvapník. „Nesnídám, nesvačím, nestihnu to, nestačím....“. Řekla bych, že mám všechno, ale to, co mi chybí, je čas.

A přitom, přátelé, já bych se tak strašně moc chtěla NUDIT.

Prostě nic nedělat. Jenom se nudit.

Když chci knihu, tak si ji koupím. Klidně si udělám i větší radost nějakým řetízkem.

Proč bych si prostě nemohla splnit přání a naplánovat si NUDU?

Jóóóo, dneska jdu na to!

I když... už je to tak dávno, kdy jsem se nudila naposledy... Budu to ještě umět?

Co je to vlastně ta nuda? Takové to lenivé povalování a nicnedělání? To asi zvládnu!

 

Přijdu domů z práce s jasným plánem. Kluky zadržím hned v předsíni. „Nic po mě dnes nechtějte. Buďte samostatní. Soběstační. Já mám dnes jiný program!“

A zavřu se v ložnici. Popravdě, sundám jen boty a bundu. V mikině i riflích si rochním na peřinách.  Prostě jen tak ležím, nespím, a přemýšlím, jestli už se nudím.

 

Po dvou minutách je tu Starší. „Mami! Potřebuju helmu na zítřejší bruslení!“

„Tak si ji vem...“

„Já nevím kde je.“

„V garáži.“

„Já nemám klíče!“

„Já je mám na svazku, tak....“

„Víš že tu garáž neotevřu!“

„Hele tak počkej na taťku, on ti garáž otevře. A mě nech. Já se tady nudím!“

„A nechceš si se mnou zahrát deskovku, když se nudíš?“

„Ne! Já se nudím schválně! Nech mě!“

 

Za další minutu Mladší.

„Mami! Já tady mám tu objednávku z Albatrosu.“

„No a?“

„To se musí zítra donést do školy! A taťka říkal, že mi tu knížku objedná!“

„A objednal?“

„No právě že neobjednal. Je to prý moc těžký to objednat.“

„No neříkej, že nejvyšší manažer všech manažerů, který plynně mluví dvěmi jazyky, neumí objednat knihu z Albatrosu?“

„No neumí, prý musíš ty...“

„Tak mi to dej v kuchyni na stůl. Já se na to pak kouknu. A neruš mě. Nevidíš, že se  nudím?“

 

Opět si lehnu. Za pár okamžiků mi pípne SMSka. Spolužák od Mladšího nebyl ve škole a je potřeba poslat mu úkoly. Jasně, oni nám taky vždy posílají. Jdu lovit do aktovky a posílám informace ze všech sešitů a deníčků.

Sotva si znovu lehnu do postele a zavřu oči, zvoní mobil. Nejdřív si říkám, že to snad není pravda, pak ho ignoruji,ale nakonec mi to nedá a jdu ho zvednout. „No čáááu, Pavlík je nemocnej, co bylo ve škole?“ ptá se pro změnu kamarádka, mamka spolužáka od Staršího.

Šmarjá, to mají všechny děti v naší městské části ptačí chřipku, nebo co? Proč se všichni ptají mě?

Chci jí odpovědět, že pošlu úkoly SMSkou, ale je rychlejší. „Hele, na SMS se vykašli, jsem kousek od vás, stavím se na kafe.“  A než stihnu něco dodat, položí.

 

Nooo, supér, všude borčus, do kuchyně jsem dnes nestihla dojít (a asi jsem věděla, proč)..., ale třeba jí rychle vypakuju, hodím klapky na oči a budu se zase nudit.

Než se rozhodnu, co bych aktuálně mohla uklidit jako první, už zvoní zvonek u dveří. Otevírá Starší.

„Ahoj teto...“, slyším z předsíně.

„Ahoj, jak se máte? Hele a co dělá mamka? Neruším?“

„Ále...“ mávne Starší rukou. „Nedělá nic. Nudí se.“

„NUDÍ SE?“ nevěří kamarádka svým očím. Pak jí oči padnou – stojí zatím stále jen v předsíni! – na bundy, šály, šátky, čepice a rukavice, ležící v jedné změti na hromadě na botníku. Na rozkopané boty, na stopy na zemi z rozpuštěného sněhu, kamínků a soli... na chomáče prachu s kočičími chlupy.. na upatlané zrcadlo... dál její zrak nedohlédne.

„Teda,“ povídá, „ta tvoje mamka.... ta si to teda umí užívat!“

 

Káva se protáhla na dvě, padly všechny zbytky vína co byly v lednici a návštěva „jdu jenom pro úkoly“ se protáhla na tři a půl hodiny. Pak už nezbylo než dětem udělat večeři a zahnat je spát.

Nevím, no. Za mých mladých časů, ta NUDA bývala taková... jiná... plnohodnotnější...

Prostě, už to nějak není, co to bývalo...