Marmeláda, nebo med, vždyť je to jedno...
Děti se mají do školy do druhého dne naučit svoji adresu.
„No, kde bydlíme, to přece víš...“
„Nadační 10, lomeno 505.“
„Jak to víš? To jsem tě nikdy neučila??“
„Táta to měl napsané na dopise, co mu došel. Je to tak správně?“
Já – zaskočeně: „Ano, je! A jak se jmenuje ta městská část, kde bydlíme, co to je?“
„Brno.“
„No Brno je veliké město, které se skládá z malých částí, jako je Jundrov, Bystrc, Řečkovice, tak jak se jmenuje ta část, kde bydlíme my?“
„Nadační 10, lomeno 505.“
„Ale néééé....!“
„Brno?“
„Nééé...“
„Česká republika? Česko? Čechy?“
„Ale ty to motáš. Medlánky přece!“
„A jó, to znám, Medlánky...“
Za pět minut se ptám, kde bydlíme. Ví ulici, ví Brno, neví Medlánky. Za dalších pět, deset minut se situace opakuje – neví Medlánky.
Vezmu do ruky sklenici MEDU. Dám mu ji osahat, přivonět. Ochutnat nechce.
„Hele, tohle je MED, takže MED-lánky, je ti to jasný?“
Za pět minut dotaz: „Jak se to tady, synku, jmenuje? Nic?? Vzpomeň si na tu sklenici, cos držel v ruce. Co v ní bylo? A jak se to tu tedy jmenuje?“
Dost dlouho nic a pak synkovo vítězoslavné zvolání: „Marmelánky!“